Historie naší Církve československé husitské

 Stručná historie CČSH

    Mezi Církví československou husitskou a historickým husitstvím není přímá institucionální návaznost. Přívlastek - husitská - je pojmem, charakterizujícím kořeny její teologie. Počátky Církve československé husitské je třeba vidět též v kontextu širšího úsilí křesťanů o dosažení reforem života církevního společenství v proměnlivých podmínkách moderní doby. Vzniku Církve československé husitské připravoval cestu český reformní katolicismus, počínaje činností osvícenských a obrozeneckých kněží, a memorandem, předaným v Římě jménem části českého duchovenstva v létě roku 1919 papeži Benediktu XV., konče. Pokusy o dosažení reformy v náboženské oblasti však byly v té době v rámci stávajících církevních struktur neúspěšné. Kolem kněze ThDr. Karla Farského, vůdčí osobnosti reformistů, se proto shromáždilo radikální křídlo kněží z Jednoty katolického duchovenstva - sdružení Ohnisko, které se následně změnilo v Klub reformních kněží.    

    Za bezprostřední podnět, vedoucí k zahájení činnosti nové církve, je možno považovat nebývalý ohlas věřících na půlnoční mši, konanou katolickými reformními kněžími o vánocích roku 1919, krátce po vzniku Československé republiky, v českém jazyce, tedy ne latinsky, jak bylo ještě v té době předepsáno. Klub reformních kněží, cítě se poté povolán inspirovat vytvoření samostatné nové církve, nezávislé na Římskokatolické církvi, se sešel ke svému valnému sjezdu 8. ledna roku 1920 v Praze na Smíchově a učinil tento radikální krok. Vznik nové církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“ datovaným 10. ledna, které bylo veřejně čteno při bohoslužbách 11. ledna roku 1920 v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.
    V odlišném historickém rámci, v první třetině 20. století, oživila nová církev základní principy středověkého husitského bohosloví v takové podobě, jakou zprostředkovalo české národní obrození katolickým reformistům, ovlivněným modernistickým hnutím, tedy myšlenkovým směrem, který byl odmítnut tehdejší oficiální církevní doktrínou. Základní teologická linie tu vycházela právě z reformační bohoslužebné tradice, v níž prožívání společenství svátosti večeře Páně úzce souviselo s hlásáním evangelia v rodném jazyce. Dalšími prioritami nové církve bylo zejména uplatňování zásady svobody přesvědčení, spoluúčast laiků na řízení církve a zdobrovolnění kněžského celibátu. Dne 15. září roku 1920 získala nová církev státní schválení pod názvem Církev československá.
    V roce 1921 stály před církví velké úkoly především organizačního rázu. I. a II. valný sjezd delegátů náboženských obcí, probíhající v lednu a v srpnu, propracovávaly prozatímní řády (zatímní statut a posléze zatímní ústavu) i ideové směrnice, které tehdy ještě kladly velký důraz na společenství s pravoslavnou církví srbskou. Pražské ústředí Církve československé tvořilo spolu s moravskými diecézními orgány zárodek jednotné organizace církve. Diecéze, která vznikla v Olomouci, se mohla řádně ustavit až v listopadu roku 1922, zástupci těchto náboženských obcí, zvolili na svém olomouckém shromáždění jednak diecézní radu, jednak svou volbou potvrdili v čele diecéze Matěje Pavlíka, který byl již před rokem dosáhl pravoslavného biskupského svěcení v Srbsku. Srbská pravoslavná církev poslala poté do Československa svého delegáta, biskupa Dositeje, aby se styky s Československou církví ještě více upevnily.
    Vývoj nové církve ve Slezsku a části severní Moravy k němu přiléhající však záhy nabral jiný směr. Biskup Matěj Pavlík, užívající od doby svého vysvěcení Srbskou pravoslavnou církví jména Gorazd, začal totiž na Moravě propagovat po návratu ze Srbska vyhraněnou orientaci Československé církve na pravoslaví. Zemská rada starších, chtějíc uniknout Gorazdovu vlivu, vytvořila svou vlastní diecézi věřících z Ostravska. Zmíněné období, pro něž se vžil název „pravoslavná krize“, se uzavřelo až po rezignaci biskupa Matěje Pavlíka - Gorazda na biskupský úřad v Československé církvi a po jeho odchodu z ní v srpnu roku 1924. 
    V listopadu roku 1922 zvolili delegáti všech do té doby zde ustavených náboženských obcí na schůzi ve Slezské Ostravě první samostatnou ostravskou diecézní radu a také správce diecéze, jímž se stal Ferdinand Stibor. Jeho též zvolilo první ostravské diecézní shromáždění v prosinci roku 1923 biskupem této další organizační jednotky církve, která užívala názvu diecéze slezská i ostravská.
V průběhu roku 1923 se kromě slezské diecéze řádně ustavily i dvě české diecéze. Teprve tehdy byly splněny ústavní předpoklady i pro formální ustavení pražské Ústřední rady církve, v níž byly všechny diecézní rady zastoupeny svými biskupy i laickými místopředsedy. Biskup západočeské, tedy pražské diecéze byl zároveň patriarchou, proto ho volila jako biskupa - patriarchu celá církev. Stal se jím po volbě, která se ještě před zasedáním I. sněmu v roce 1924 konala ve všech diecézích, dosavadní správce západočeské diecéze, ThDr. Karel Farský. Ten zároveň převzal ve své diecézi úřad biskupa.
    Církev československá musela nyní urychleně řešit tři základní problémy: výchovu bohoslovců, hmotné zabezpečení náboženských obcí a zviditelňování církve v mezinárodním měřítku. Bohoslovci mohli studovat na Husově evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a jejich vzdělání se dotvářelo v samostatné pražské koleji Československé církve.

    Po úmrtí Karla Farského 1927 byl zvolen a v roce 1928 do úřadu patriarchy uveden biskup ThDr. Gustav A. Procházka a v březnu roku 1931 se v Praze konalo druhé zasedání I. Sněmu, které ovlivnilo život Církve československé na dlouhou dobu, řadou věroučných dokumentů, církevně právních řádů, dopracováním Ústavy církve, přijetím základního věroučného dokumentu „Učení náboženství křesťanského“ a formulace vlastního „Vyznání víry“. 
    Ve třicátých letech prohlubovala Československá církev své aktivity v nejrůznějších oblastech a institucionalizovala je do podoby mnoha sdružení, v nichž měli výrazný podíl činorodí laičtí věřící. Tato sdružení se zabývala nejen charitou či prací s dětmi a mládeží, ale též vydavatelskou činností nebo například i hraním ochotnického divadla. Již od svých začátků si církev zřídila Tiskové a nakladatelské družstvo, vydávající řadu tiskovin a periodik (zejména týdenník „Český zápas“, časopis „Náboženská revue“, vlastní „Úřední věstník“, kalendář „Blahoslav“ atd.), z nichž většina vychází dodnes.
Církev československá získala určitý počet profesorských míst na Husově evangelické bohoslovecké fakultě a mohla zde být zřízena její samostatná učitelská sekce.

    Mnichovské dny a zánik Československé republiky pod tlakem nacistické třetí říše znamenaly pro Československou církev velký otřes. V důsledku mnichovského diktátu se v roce 1938 mimo okleštěné území republiky ocitlo 31 náboženských obcí, které musely ukončit svou činnost. V roce 1939 po vzniku slovenského státu a po vytvoření takzvaného Protektorátu Čechy a Morava byla potlačena i duchovní správa na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a tak náhle zanikla téměř jedna šestina z celkového počtu náboženských obcí Církve československé. Působení Církve československé na Slovensku se již v původním rozsahu neobnovilo ani po válce a bylo znemožňováno po dobu následujících více než padesáti let.
    V době nesvobody za nacistické okupace se řada věřících Československé církve zapojila do odbojové činnosti. V rámci charitativní pomoci se zároveň obstarávaly podpory pro oběti nacistického útlaku. K dlouhodobým trestům v koncentračních táborech a věznicích bylo odsouzeno přes 30 duchovních, 7 duchovních bylo umučeno. Celkově se účastnilo odboje odhadem asi 10 000 věřících Československé církve, z nichž jedna čtvrtina zahynula ve vězeních a koncentračních táborech.
    Pod tlakem okupačních a protektorátních úřadů byla Československá církev donucena ke změně názvu. Po dobu okupace přijala jméno Církev českomoravská. Od roku 1940 nemohla církev obsazovat uvolněná patriarší a biskupská místa, nemohl se též konat další sněm. Když v roce 1942 patriarcha Gustav A. Procházka zemřel, nacisté nepovolili provést volbu nového patriarchy, funkci správce církve byl pověřen nejstarší z biskupů, Ferdinand Stibor.
    Okupace zatížila českou společnost příliš mnoha křivdami a nevyřízenými účty. Poválečné řešení některých těchto problémů mimořádnými prostředky otupovalo demokratické cítění občanů. Silové působení tzv. Ústřední národní správy Církve československé - akční skupiny několika činovníků církve, přechodně zřízené za účelem poválečné očisty a konsolidace brzy po obnovení republiky v roce 1945 - zapadalo do tohoto schématu. Jakoby tato aktivita i v církvi předznamenala budoucí celospolečenský vývoj, cíleně směřující k potlačení demokracie.

    Po ukončení činnosti Ústřední národní správy řešil II. sněm Církve československé v prvé řadě otázku volby nového patriarchy a některých biskupů. Na jeho prvním zasedání v lednu roku 1946 došlo k úpravě církevní ústavy ve věci statutu patriarchy. Tato hodnost přestala být doživotní a oddělila se od hodnosti biskupa pražské diecéze. V čele této diecéze stanul mladý teolog ThDr. Miroslav Novák, bývalý čelný aktivista Ústřední národní správy. Na druhém zasedání sněmu v červnu téhož roku byla provedena volba třetího patriarchy církve, kterým se stal Prof. ThDr. PhDr. František Kovář.
    Na počátku padesátých let se ovšem jevila Československá církev vnějšímu pozorovateli v podobě mohutného společenství, úspěšně se rozrůstajícího jako nikdy před tím. Růst Československé církve zvláště vynikal ve srovnání s tvrdými státními zásahy, postihujícími církev římskokatolickou. Tento kontrast byl však vyvoláván uměle v rámci taktického postupu totalitního státu, uplatňujícího vůči jednotlivým křesťanským církvím diferencovaný přístup, aby rozdělil jejich síly. Základní strategií však byla postupná likvidace všech církví bez rozdílu.
V roce 1950 dosáhla Církve československá zřízení samostatné Husovy československé bohoslovecké fakulty v Praze pro výchovu jejích bohoslovců i pro vzdělávání kněžského dorostu dalších nekatolických církví.

    Za to, že totalitní stát přímo nepotlačoval aktivitu Církve československé, zaplatila vysokou cenu v podobě oficiálních prohlášeních a sněmovních dokumentů jako „Církev a světový mír“ s řadou agitačních hesel, jako největší ústupek ideologii totalitní moci té doby.
Již koncem čtyřicátých let vstoupily do duchovenské služby Církve československé první ženy - farářky, které od té doby významně přispívají k církevní práci. První farářky většinou získaly teologické vzdělání jako učitelky náboženství a laické kazatelky. Kněžským svěcením žen v tak velkém měřítku projevila Československá církev znovu svou názorovou otevřenost a získala v této oblasti snad světový primát. Podíl žen na duchovenské práci v církvi se v následujících letech stále zvyšoval.
Roku 1961 byl do čela církve zvolen dosavadní pražský biskup ThDr. Miroslav Novák jako její čtvrtý patriarcha.

    Ve druhé polovině šedesátých let docházelo k postupnému uvolňování tlaku státu na život církví, blížil se rok 1968.
Utužení totality vyvolalo takovou společenskou atmosféru, která v životě Církve československé opět nepřála jejímu svobodně křesťanskému zaměření. Za půlstoletí její existence, které si církev v roce 1970 neokázale připomínala, to bylo již třetí období utužení nesvobody.

    V říjnu roku 1971 na VI. sněmu, se jednalo o doplnění názvu církve charakteristikou - husitská - a o přijetí zásadního věroučného dokumentu „Základy víry“. Církev československá zde zdůraznila trojiční charakter své teologie a svoji christologii důsledně vyložila s pomocí pojmů, vycházejících z tradice české reformace. Zásadní a rozhodný krok, jakým bylo demonstrativní přihlášení se k husitskému duchovnímu odkazu jménem i věroukou, však zjevně proběhl v nevhodné době. To, co mělo sloužit k upevnění identity církve, k posílení její rezistence proti destruktivnímu působení totalitní ideologie, bylo dlouho poznamenáno atmosférou „normalizace“ a mnozí věřící chápali přijetí „Základů víry“ jako omezení své náboženské svobody doktrínou.
Dusivé období „normalizace“ mělo na činnost církve neblahý vliv. Represe byla prováděna skrytými formami, šikanováním dětí počínaje a pronásledováním rodičů konče. Z prostředků, vynakládaných na církevní záležitosti, byl v prvé řadě štědře placen aparát kontrolujících státních úředníků. Mezi veřejnými aktivitami kněží byla preferována hlavně takzvaná „mírová práce“, která neměla daleko k politickému školení. Církev československá husitská si přesto snažila uchovat určitý prostor pro svobodné myšlení.
Převratný počátek 90. let minulého století, následující po „sametové revoluci“, otevřel církvi netušené možnosti. Čtvrtý patriarcha církve ThDr. Miroslav Novák, který stál v čele církve skoro třicet předchozích let, opustil svoji funkci pro vysoký věk a také proto, že jeho osoba byla svoji vazbou na padlý totalitní režim příliš zkompromitována. Zprávou církve byli poté na krátkou dobu do provedení volby patriarchy nového pověřeni postupně Mgr. Jaromír Tuček, královehradecký biskup, a ThDr. Vlastimil Zítek, biskup olomoucký. Husova československá bohoslovecká fakulta byla v roce 1990 inkorporována do svazku fakult Karlovy univerzity v Praze jako Husitská teologická fakulta.
    VII. sněm reagoval na obnovení demokratického systému vlády ve státě, zvolil pátého patriarchou brněnského biskupa Mgr. Vratislava Štěpánka, novelizoval církevní Zřízení, definoval Církev československou husitskou jako „církev reformační husitského směru“ a potvrdil tradiční název „Církev československá husitská“. Volební sněmovní shromáždění zvolilo pražského faráře Mgr. Josefa Špaka šestým patriarchou.

    V patriarchovi Špakovi, který v době totality nesměl vykonávat duchovenskou činnost, získala církev do svého čela osobnost, vystupující s velkou osobní skromností a nezpochybnitelným morálním kreditem. V době Špakova patriarchátu se Církev československá husitská zejména prostřednictvím svých vysokoškolských pedagogických kapacit výrazně zasadila o hlubší poznání dějinného a teologického rozměru osobnosti Mistra Jana Husa.
    Od roku 2001 opakovaně zasedá VIII. sněm církve. Do roku 2006 se sešel celkem k pěti zasedáním. Při jednom z nich byl v září roku 2001 zvolen sedmým patriarchou církve ThDr. Jan Schwarz, moravský farář a poté krátce přednosta naukového odboru Úřadu Ústřední rady církve. Ve sněmovních jednáních zaujal sněm stanovisko k otázce historických vin a etických pochybení církevního společenství v proměnách času. Provedl též revizi řádů církve se záměrem, aby církev nejen dokázala pružněji pracovat v podmínkách demokratické společnosti, ale aby splnila zároveň i kriteria nového církevního zákona.
    Církev československá husitská při volbách ve svých diecézích úspěšně obměnila část biskupského sboru z řad kněží nové mladší generace a rozvinula řadu aktivit, prací s dětmi počínaje a diakonií konče.

    Patriarcha Jan Schwarz v červnu roku 2005 pro hluboké neshody zejména mezi ním a volenými církevními zastupitelskými sbory rezignoval na svou funkci ještě před ukončením svého funkčního období a Církev byla provizorně řízena hradeckým biskupem Mgr. Štěpánem Kláskem, zastávajícím funkci správce církve, až do volby patriarchy nového.

    V září roku 2006 byl pak do čela církve velkou většinou hlasů zúčastněných sněmovníků zvolen ThDr. Tomáš Butta, Th.D., pražský farář a úřadující generální tajemník sněmu, jako její osmý patriarcha. Jeho dlouholetá farářská praxe, působení na Husitské teologické fakultě, i jeho zkušenost se řízením sněmu tvoří pro výkon této čelné církevní funkce dobré předpoklady.